The Devil Within You: Chapter Four (2/3)

15. listopadu 2013 v 20:00 | ~Enari
Název:The Devil Within You
Díl: Chapter Four (2/3)
Přístupnost: MA/Explicit
Tags: smut, angst, depresivní, horor, humor
Pairing: Derek Hale/Stiles Stilinski, Peter Hale/Stiles Stilinski, další

Po všem tom vzrušení z předchozích událostí ani není divu, že se Stiles tak trochu bortí. Kdo by to byl řekl, že démon potřebuje oporu...
A lot of feels~
You've been warned...





Stiles se vrátil domů, jakmile byly mrtvoly jeho psů spáleny. Jeho otec byl prý přes noc doma, a pokud si všiml, že si jeho syn vyjel o půlnoci na menší projížďku, bude z toho mít jejich malý démon problémy. Derek se silou vůle donutil neuculit se nad tou představou. Bylo zvláštní, takhle přemýšlet o Stilesovi. Ten byl kluk teď zabiják, mnohem nebezpečnější než kterýkoli vlkodlak, kterého kdy Derek potkal, takže představa, že by ten kluk dostal domácí vězení za to, že si vyrazil ven, byla absurdní. A směšná.

Celá smečka se už uklidila domů. Erica s Boydem zůstali, protože nechtěli riskovat cestou do jejich domovů, což jim Derek schvaloval. Alespoň je mohl mít pod dohledem. V domě bylo pokojů více než dost.

Alfa se divil, že vše šlo tak dobře. Stiles sice ztratil svou smečku pekelných psů, ale nikdo z rodiny nezemřel. Protože to je to, co jsou. Rodina. Démon se ani nechoval agresivně vůči smečce, ani nikoho neobviňoval, takže pokud Derek mohl soudit, dopadlo to dobře. Z vlastní zkušenosti věděl, že pokud vlkodlakovi zemře někdo ze smečky, je to, jako by kus jeho duše byl násilně vytržen. Je to bolestivé na tolika různých úrovních. Jak je vidět, Stiles takové pouta se svými ohaři neměl. Mladík mohl být rozrušený, ale rozhodně nebyl zraněný, a za to byl Derek vděčný.

Alfa smečka teď sice měla jen tři členy, ale poté co dnes Derek viděl, si s plnou silou uvědomil, že je nesmí podceňovat. Kali byla nebezpečná. V boji na blízko se vyznala lépe než kdo jiný. A Deucalion? To nebyl vlkodlak, to bylo monstrum. Takže měli štěstí, že tu byli ti Stilesovi pomocníci, protože jinak by to skončilo se ztrátami na obou stranách.

Dereka trochu trápilo svědomí. Stiles přišel o cenný zdroj síly, ale jak mohl vyčíst z mladíkových reakcí a pachu, démon nebyl na Dereka nahněvaný. Všechen jeho vztek se upínal k Alfa smečce.

Také tu byla ta věc s Allison. Scott byl nesvůj. Odmítal poslouchat Dereka a neustále se snažil kontaktovat svou - teď už ex - přítelkyni. Podle všeho Argentová odjela z města a nic nenaznačovalo tomu, že by se plánovala vrátit. Pravděpodobně ji k tomu donutil její otec, protože Derek si nemohl představit, jak by mohla Allison dobrovolně odejít ze Scottova života jen kvůli jedné konfrontaci se Stilesem. Ano, to co Stiles udělal, bylo trochu extrémní a ne zcela nezbytné, ale co se stalo, stalo se a nelze to vzít zpět. Allison a Scott byli typické sladké pubertální hrdličky koupající se v moři hormonů na způsob Romea a Julie. Ti dva by se jen tak nerozešli. I v těch jejich 'dáme si pauzu' obdobích po sobě neustále házeli zamilované pohledy.

To také znamenalo, že Scott se s tím jen tak nesmíří. A to dělalo Derekovi největší starosti. Co když Scotta popadne amok a bude se snažit pomstít se Stilesovi? I když to nebylo zrovna pravděpodobné. Scott se Stilesem byli nejlepší přátelé. Alespoň do nedávna to tak bylo. Ale co když se dostanou do hádky a Scott se prostě neudrží? Derek se o Stilese nebál. Ten se o sebe teď uměl postarat. V tomhle scénáři je Scott ten, kdo skončí v kaluži vlastní krve. Proto taky Derek před pár dny využil všech svých alfa schopností, aby si Scotta podřídil. Rozkazy byly jasné - nedělat problémy. Tahle smečka jich měla víc než dost bez trucujících teenagerů.


***


Peter seděl na velkém kameni s výhledem na menší jezero v Rezervaci. Když byl ještě kluk, chodíval sem, aby našel alespoň kousek samoty. V jejich domě bylo vždy mnoho hluku a různých pachů, které mohly být někdy příliš iritující pro někoho s tak vyvinutými smysly.

Teď sem chodil kvůli vzpomínkám. Na rodinu. Poklidný život bez lovců nebo zmutovaných nestvůr. Hodně se od těch dob změnilo.

Pach jeho oblíbeného chlapce zachytil dříve, než uslyšel kroky a tichý, klidný tlukot srdce. Předpokládal však, že dokázal zaznamenat jeho přítomnost pouze proto, že to démon dovolil.

"Společnost?" ozval se jemný hlas.

"Více než vítána," odvětil vlkodlak.

Když si mladík přisedl, Peter z něho okamžitě ucítil sálat chlad. Nebylo divu. Jeho druh měl vyšší tělesnou teplotu než většina stvoření, démoni naproti tomu nižší. Proto bylo zvláštní, že kdykoli se k němu Stiles přiblížil, hrudí se mu rozlilo příjemné teplo.

"Jak se cítíš?" prolomil mírumilovné ticho.

Peter se na něj zvědavě otočil, než mu došlo o čem je řeč.

"Jsem naprosto v pořádku. Můžu cítit, jak se mi vrátila všechna síla plus bonus v podobě alfa schopností. Vlastně jsem ti ani nepo-"

"Nepotřebuju tvoje díky. Jen chci vědět, že jestli," Stiles se odmlčel, jak hledal správná slova.

"Jo. Už mi nic nehrozí."

Skutečně chtěl mladíkovi poděkovat, ale nebyl si jistý, jak to funguje mezi démony. Děkovali si? Prokazovali si služby? Udělal to Stiles jen proto, aby měl v budoucnu zajištěnou jeho podporu? Službu, kterou by si mohl později vybrat? Protože přesně takhle by to udělal Peter. Snažil by se někoho zachránit, jen pokud by to bylo příhodné. Až na pár výjimek samozřejmě.

"Dlužím ti-"

"Nic mi nedlužíš. Kvůli tomu jsem to neudělal."

Stiles sklonil hlavu. Odpolední slunce pomalu sházelo z oblohy a jeho naoranžovělá zář se mu odrážela v očích. Peter vždy okouzlen barvou Stilesových očí. Měly barvu whiskey a vždy se v nich zračila zvědavost.

"Nemyslel jsem si, že to bude fungovat takhle," ozval se sklíčeně Stiles. "Když jsem se vrátil zpět mezi živé, věděl jsem, co démoni dokážou, a myslel jsem, že budu mít stejnou svobodu jako oni, ale narazil jsem."

Peter se nad tím zamyslel, ale Stilesova slova mohla značit tolik věcí, že si nemohl být jistý, co mladík skutečně myslel.

"Co sis myslel, že se stane, až se vrátíš?"

Stiles k němu vzhlédl, jeho hlas byl bez emocí.

"Všechny vás zabiju," zašeptal a Peterovi sjel mráz po zádech. "Když jsem tam ležel, v těch prvních vteřinách, kdy jsem znova popadl dech slyšel vás mluvit v kuchyni, chtěl jsem jít za váma a..."

Stilesovi se na tváři mihl bolestivý výraz. Vlkodlak měl chuť ho obejmout, možná ho i scentovat, nabídnout útěchu.

"Ani nevím, co jsem pak chtěl udělat. Vím, že jsem si představoval, jak vás budu mučit, zraňovat slovy, ničit vaši psychiku a pak vás nakonec zabiju. Ale," pokrčil rameny.

Zoufalý úsměv a zraněný pohled bodal Petera do srdce.

"Neumíš si představit co to je - být démon. Je to, jako by všechna pravidla padla a ty by sis mohl dělat, cokoli jen chceš. Žádné emoce, které by tě brzdily. Žádné výčitky svědomí. Alespoň tak by to mělo fungovat," Stiles se odmlčel. "Chtěl jsem zabít tátu."

Peter nikdy neviděl Stilese takhle zničeného. Vypadal, že je na pokraji nervového zhroucení. Chlapec se během pár minut proměnil v případ pro psychiatra. Vlkodlak jemně objal chvějícího se mladíka. Stiles těžce vydechl, pročísl si roztřesenou rukou vlasy a jakmile spadla první slza, snažil se jí nenápadně setřít.

"Mýho vlastního tátu," vydral ze sebe žalostně. "A nezastavilo mě to, že je to moje jediná rodina, ale to, že zabít ho by nebyla žádný zábava, protože je moc slabý."

Slova se z něj teď nezadržitelně hrnula.

"Protože on není jako vy. Je jen člověk a zabíjet lidi není nic zábavnýho, protože oni se ani neumí bránit. A i tak... kdo by zůstal, aby po něm truchlil? Protože o tom to je. Ublížit nejen těm, co zabijem, ale i těm, co po nich zůstanou. Já chtěl zabít mýho-"

Peter si Stilese přitáhl blíž, když se chlapci zlomil hlas. Slzy teď volně dopadaly na vlkův kabát. Tiché vzlyky se mísily s naříkáním. Chvilku muži trvalo, než si uvědomil, že Stiles opakuje jeho jméno, jakoby prosil o pomoc. Tohle už nebyl démon. To bylo dítě, které ztratilo cestu a neví, co má dělat.

Muž ho pevně objímal, něžně ho hladil po zádech a šeptal tichá slova útěchy. Jeho hruď se otřásala vibracemi, když tiše vrněl ve snaze chlapce utěšit, tak jak to dělávala jeho matka, když byl ještě štěně.

"Nechápeš, jak moc ti chci ublížit. Chci ti působit bolest... a chci, abys trpěl a aby to ostatní viděli a..."

Stiles párkrát zalapal po dechu.

"Já tě mám rád, Petere. Prosím, věř mi to," vzlykal zoufale Stiles.

"Hej. Jen klid. Bude to v pořádku."

Mladík se chytil jeho kabátu, jako topící se muž záchranného lana.

"Petere, prosím, věř mi. Stiles tě má rád. On má rád vás všechny. Udělal by pro vás cokoli."

Nad tím se vlkodlak pozastavil. Maličko se odtáhl, ale ne natolik, aby zalarmoval mladíka.

"Počkej. Když ty nejsi Stiles, tak kdo jsi."

Uplakaný chlapec na něj chvíli bezradně koukal.

"Já... už se necítím jako Stiles. Stiles by vám takhle neublížil. To znamená, že nemůžu být on, ale nejsem ani démon."

Chvíli trvalo, než se Peter odhodlal promluvit.

"Ty už se necítíš jako Stiles?"

"Byl jsem Stilesem od doby, co jsem umřel? Protože já si myslím, že ne. Pořád mě pronásledujou všechny ty... myšlenky. Na něco takového by Stiles nemyslel," zamumlá mu mladík do hrudi.

"A záleží na tom? Můžeš myslet, na cokoli chceš, to z tebe ještě přece nedělá špatného člověka. Dokud nezačneš ty věci dělat doopravdy, není důvod se cítit provinile. Je to tvoje přirozenost a nemůžeš si pomoct, ale děláš všechno proto, aby se nikomu nic nestalo. A to je hlavní, ne? Chráníš smečky, své přátele, svého otce. Děláš přesně to, co by dělal Stiles, jen máš teď trochu jinou... psychiku."

Peter doufal, že napjaté ticho znamenalo, že mu mladík věří nebo alespoň přemýšlí nad jeho slovy. Pokud je tu šance, že by mohl Stilesovi pomoct, alespoň trochu, tak to udělá. Pro Stilese udělá cokoli, s tím už se dávno smířil. Problém byl, že chlapec si nikdy nepřišel pro pomoc. Ani tehdy ani teď, když byl démon, nikdy nikoho nepožádal o pomoc, i když bylo vidět, jak je sžírán pocitem vinny.

Vlkodlak pozoroval Stilese už delší dobu. Před tím, než chlapec zemřel, měl problémy se svým otcem. Neustálé lhaní s úmyslem uchovat jejich malé chlupaté tajemství způsobilo, že otec svému synovi už nevěřil, a to Stilese ničilo. A to nebylo všechno. Způsob, jakým se ti pubertální spratci z jeho vlastní smečky chovali k jedinému členovi, který byl užitečný - to dovádělo Petera k zuřivosti. Pak tu byla vina z toho, že Stiles figuroval v Peterově smrti. Peter mu už dávno odpustil, že se ho mladík pokoušel zabít.

"A co ta holčička v lese? A Allison? A to, že je mi úplně fuk, co je teď se Scottem?"

Peter pokrčil rameny.

"Co je nám po nějaké holce, která se toulala v lesích, když neměla. Stejně tak ji mohla roztrhat divá zvěr. A Allison? Všechno, cos o ní řekl, byla pravda. Co se tvého takzvaného nejlepšího kamaráda týče; proč se staráš? On tě přece vždy při první příležitosti opustil, když mohl být s tou svou Argentovic cuchtou. Nezáleželo na tom, jestli jsi potřeboval pomoc nebo byl v nebezpečí, on nepřišel. Raději trávil čas ve společnosti první holky, která o něj projevila zájem. A co jsi dělal ty? Vždycky jsi tu pro něj byl. Zachraňování jeho ubohého zadku se prakticky stalo tvým zaměstnáním, a čím se ti odvděčil? Opustil tě. Pro něho netruchli, Stilesi, protože on toho není hoden."

Pláč pomalu utichal, za což byl Peter vděčný. Jeho vlk kňučel v koutu jeho mysli a požadoval, aby byl rozrušený mladík utišen. Peter byl vždy více než ochranitelský, když došlo na rodinu. To, co se stalo s Laurou, bylo spíš jednání na základě instinktů v době, kdy nebyl při sobě než cokoli jiného. Jeho současná smečka to věděla, jen proto mu také bylo dovolena vrátit se zpět.

"Petere? Já už ani nevím... já... sotva jsem si zvykl na to, že jsem démon a hned se zase všechno mění a... cítím se provinile. Jako bych byl zase člověk a cítil všechny ty věci stejně ostře jako předtím."

"Myslíš si, že se stáváš znova člověkem."

Chlapec zavrtěl hlavou opřenou o jeho rameno.

"Ne. Spíš jen... lidská psychika a to všechno okolo se vrací, ale pořád mám všechny vlastnosti démona."

Stiles se pomalu posunul a objal vlkodlaka kolem krku. Jeho horký dech hladil mužův krk. Už to bylo dlouho, co oba cítili takové pohodlí.

"Petere? Když zase ztratím cestu, najdeš mě, že ano?"

"Jistěže, Stilesi. Nikdy o tom nepochybuj, že tu pro tebe jsem já nebo smečka. Protože to je to, co děláme. Staráme se jeden o druhého, a to z nás dělá rodinu."

***

"Alfo?"

Derek se překvapeně otočil na dvojčata. Takhle ho dlouho už nikdo neoslovil. Navíc formalita v hlase mladé bety mu zvedala chlupy nelibostí, zvlášť když si vzpomněl, jak byli bratři odchováni.

"Nemusíte mi tak říkat. Stačí Derek."

Oba v unisonu přikývli.

"Chtěli jsme... máme prosbu," řeklo jedno dvojče.

Derek stále ještě nedokázal rozlišit jednoho od druhého, ale pracoval na tom. Zvlášť poslední dobou, kdy mu bratři pomáhali s plánováním obrany a dávali mu informace o Alfa smečce, mohl Derek rozpoznávat jemné nuance a detaily, kterými se Ethan a Aidanem lišili.

Starší vlkodlak pokynul na znamení, že mohou pokračovat.

"My... chápeme, že chceš, aby byla celá smečka pohromadě, ale..." beta nevěděla jak dál.

"Ale chtěli bychom žít odděleně od ostatních. Pokud je to možné. Někde ve městě," navázal druhý mladík.

Derek upřímně nevěděl, odkud to přišlo. Něco se stalo? Každý vlkodlak měl v krvi vepsanou touhu po kontaktu mezi členy smečky. Jejich druh byl společenský. U bet nebylo nic divného, když se k sobě tulily, dotýkaly se nebo prováděly scenting přímo před smečkou. Bylo to naprosto přirozené. Proč by se dvojčata chtěla od nich nechat dobrovolně oddělit? Proč se nechat okrádat o pohodlí, které smečka představovala?

"I když nechápu, proč by jste něco takového chtěli, nic proti tomu nemám. Stalo se něco, že chcete žít tak daleko od nás?"

Zdálo se mu to nebo se dvojčata ošívala?

"Budeme samozřejmě trávit většinu času tady, ale co se přespávání týče..." pokrčil rameny jeden z nich.

"Dobře. Už máte vyhlédnuté nějaké místo?"

Bety přikývly.

"Kolik potřebujete?"

"Co?"

"Peníze," řekl jemně Derek. "Kolik potřebujete?"

Bratři se na sebe zmateně podívali.

"My... my nechceme... teda nepotřebujeme... to není důvod proč o tom mluvíme."

"Chlapci," ozval se nezaujatě Peter z obýváku, "řekněte si o deset procent navíc, a pak uspořádejte párty. Bůh ví, že to támhle náš nabručený alfa potřebuje. Pajcneme mu Danielse omějí a budem se dívat, co to s ním udělá."

Derek po něm hodil vražedným pohledem. Jeho strýček se nad tím uchechtl a vrátil se zpět ke své knize.

"Ok. Co se děje?" sjel je Derek podezřívavým pohledem.

Tentokrát mohl zachytit i vůni hanby. Dvojčata se dívala kamkoli jen ne na něj a Derek musel přiznat, že vidět ex-alfy v takovém rozpoložení bylo zneklidňující.

"Co si myslíš, že se děje?" houkl na něj Peter. "Chlapci chtějí mít soukromí, tak je přestaň už dusit!"

Derekovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem je řeč. Jop, červenal se. Tentokrát se vážně červenal. Ještěže ti kluci se na něj zrovna nedívali a Peter mu nevěnoval pozornost, protože muž se musel oklepat při představě, že by ho tahle někdo viděl. Vždyť je alfa, proboha! Jeho bety by se před ním nikdy neměly stydět. Nikdy by neměly mít strach se mu s něčím svěřit a bylo jedno, o jak osobní záležitost se jednalo.

"Uh, dobře. Jen se ujistěte, že máte vždycky po ruce mobil, aby se vám dalo dovolat a kdyby se něco dělat, hned se ozvete mě nebo Peterovi, jasné?"

Oba přikývli.

Na chvíli uvažoval, že by jim doporučil, aby to řekli ostatním betám, ale pak ten nápad zavrhl. Tohle byla jen jejich věc, a pokud bude mít někdo otázky ohledně jejich bydlení, bude se to řešit, až na to přijde řeč.

"Co máme dělat?"

Tak tohle Dereka zaskočilo.

"Cože?"

"Rozkazy. Co máme dělat?"

Derek si všiml, že Peter zpozorněl a pomalu odložil knihu. Oba už si všimli, jak se dvojčata chovají. Od doby, co jsou z nich bety, projevují neobyčejnou submisivnost, což bylo alfovi proti srsti. Byl vděčný, když mu jeho strýc přispěchal na pomoc.

"Podívejte, tady to takhle nefunguje, ano? Víme, že jste byli vychováni, že bety se mají chovat určitým způsobem, ale tady je to jinak. Obyčejně, všechno, co musíte dělat, je poslouchat Derekovy rozkazy, kterých není zas tak moc. Obyčejně platí, že to, co není výslovně zakázáno, je dovoleno. Pokud si nevyjdete na malý řeznický výlet po městě, nepozabíjíte školu a nepokoušete pošťáka, všechno bude v pohodě."

Derek by to možná uměl podat lépe.



***



Stiles se probudil uprostřed noci s pocitem, že má paže v jednom ohni. Od dlaní až po rameno se mu rozlévalo pod kůží neskutečné horko, které začalo jen jako mravenčení a vystupňovalo se až na bod, kdy se chlapec musel zakousnout so polštáře, aby zadusil bolestivé sténání.

Zdálo se jako by to trvalo celé hodiny. Až po dlouhé době si uvědomil, že leží v kaluži pomalu zasychající krve.


Co se to sakra dělo?


Poznámka autorky:
Too much feels a stejně si mi tu někdo bude stěžovat, že Stiles nemůže mít chvilku pokoj...
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Scudl007 Scudl007 | 15. listopadu 2013 v 22:36 | Reagovat

Co se to děje ... Jsem zmatená, lehce vyděšená, ale přesto jsem nadšená :D Super díl :*

2 Myrtle Myrtle | 16. listopadu 2013 v 9:41 | Reagovat

Hrozně se těším na další díl! Trochu se bojím co to bude a ta část kdy Stiles trochu více zlidštěl byla nádherná, sladká a prostě nejlepší část. :D

3 Nade Nade | 16. listopadu 2013 v 14:58 | Reagovat

Stiles je hodně zvláštní démon. Ale jakoby mu bylo dáno, že bude stále bojovat sám se sebou. Peter se mi moc líbí. :-)
Jsem napnutá, co bude dál.

4 B. B. | 17. listopadu 2013 v 22:13 | Reagovat

V první řadě jsem hrozně zvědavá, jak to bude pokračovat. Konec je rozhodně napínavý, už se těším na příští díl :)
Tuhle Stilesovu stránku mám ráda, kapitolku jsem si užila. A Petera fakt zbožňuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama