Omega twins (2/2)

28. listopadu 2013 v 12:01 | ~Enari
Název: Omega twins
Fandom: Teen wolf
Pár: Twins/OMC, Aiden/Ethan
Autorky: Kayleigh, Enari
Beta: Psycho
Upozornění: 18+, rape, angst, abuse
Cover: Kayleigh



Nemají s sebou vůbec nic. Jdou nalehko. Snaží se nevypadat nápadně. Nemají než něco oblečení, spacák a pár osobních věcí. Byli by nápadní, kdyby odešli i s nimi, ale s tím počítali. Odejdou s klidem, Carl jim jen připomene, aby ulovili více kořisti než obvykle. Po boji je hlad.

Zamíří do nejbližšího lesa, pohybují se tím rychleji, čím dále jsou od opuštěné chatrče, kterou smečka obsadila, až jsou ve své plné beta podobě a uhánějí lesem. Když zaznamenají pach dalších vlkodlaků, je už pozdě.

Podle pachu je to žena, a podle síly, kterou šíří, je alfa. Musí být snad více, než alfa, protože něco tak silného a děsivého ještě nepotkali. Jsou dva. Ta první je skutečně žena, a ta druhá… je to slepec? Dvojčata se zastaví a přemýšlí, jestli utéct, nebo…

"Konečně," pronese ten stařec. "Už jsme mysleli, že se ve zdejších končinách nebojuje."

Aiden udělá krok dopředu, ale Ethan ho gestem zarazí: "Nechceme bojovat."

"Ne?" podiví se slepý. "Kali, večeře dnes nebude problém."

"Ne, počke-"

Než to jeho dvojče stačí doříct, Aiden už letí vzduchem. Když narazí do kmene stromu, je slyšet hlasitý praskot a Ethan si není jistý, jestli to byl zvuk drtícího se dřeva nebo lámajících se kostí. Nedbaje nebezpečí, otočí se zády k útočníkovi a dostane se vedle svého bratra, který leží zkroucený v prapodivné poloze. Vezme ho do náruče, stejně jeho to udělal Aiden jemu před pár dny. Snaží se vstřebat všechnu jeho bolest, ale jde to jen ztěžka, protože je vystrašený a rozzuřený, tedy se nemůže příliš dobře kontrolovat.

"Mňam. Už dlouho jsem neměla něco tak roztomilého," zapřede žena a Ethan se otřese nad tím, jak moc mu připomíná Ciaru.

Jak se k nim přibližuje, Ethan se chvěje čím dál víc. Přitiskne svého bratra blíž, snaží se ho ochránit, i když je bolestně jasné, že nemají šanci.

Srdce se mu zastaví, když Aiden žalostně zavyje a zatne mu drápy do boku. Jeho bolest, to trhá Ethanovo srdce. Oba začínají přerývavě dýchat, tep se jim zrychluje. Co je zvláštní, není to strachem, ale hněvem. V obou bouří krev, instinkty přebírají kontrolu.

Kali ustane v pohybu a jen na ně zírá.

Aiden zasténá, když se jeho tělo proti němu vzbouří, přestane ho poslouchat a zcela automaticky se pohne směrem k jeho bratrovi. Ethan viditelně zažívá ten samý zmatek. A pak se stane něco neuvěřitelného. Jejich těla se pomalu začnou spojovat. Deucalion zpozorní. Je to…? Slyšel o tom, četl o tom v mýtech, ale nikdy ho nenapadlo, že je to skutečně možné. Praskání kostí, řev, náhle se měnící atmosféra, závan strachu z Kaliiny strany.

Kali přešlápne na místě a není si jistá, jak by se měla zachovat. Otočí se na Deucaliona, neví, jestli se má zeptat, nebo by bylo lepší čekat, jak se vyjádří. Ale zdá se, že to dva malí zmetci změnili názor, co se boje týče. Ta stvůra, která teď stojí před ní, zařve zplna hrdla a postaví se do útočné pozice vůči Kali.

Deucalion nic neřekne, a ačkoli Kali ještě vteřinu váhá, vrhne se s rozběhem a mrštností svou vlastní proti té hoře svaloviny. Nepochodí, a teď je to ona, kdo skončí nabodnutá na větvi stromu, která jí prochází mezi čtvrtým a pátým žebrem napravo. Nedostane se odtamtud sama. A Deucalion jí na pomoc neběží.

Naopak se klidně opře o hůl a nasaje ten úžasný pach síly, moci a strachu, smíšený s krví jeho Second. Dvojčata, spojená v jedno obrovské vlkodlačí individuum, zazírají na Deucaliona a vyčkávají zrovna tak. Ethan nechce bojovat a Aiden se tentokrát podvolí. Deucalion se usměje.

"Zdá se, že večeře se odkládá, Kali."

Tělo dvojčat se začalo chvět, trhat a rozpadat. Oba chlapci skučeli bolestí nad separací kostí, svalů a orgánů. Na konci procesu byli oba už tak vyčerpaní, že se nezmohli na jakýkoliv pohyb. Prostě jen znaveně leželi v trávě. Těžce oddechovali. Jejich těla pokrývala vrstva studeného potu, krve a špíny.

Oba sebou trhli, když zaslechli pohyb před nimi. Jejich instinkty jim veleli utéct, jak nejrychleji to jde, ale na to už neměli dost sil. Deucalion si před nimi se spokojeným úsměvem na rtech přidřepl.

"Chlapci, nemáte chuť povýšit o pár pozic? Rudé oči by vám určitě moc slušely."

Ačkoli Aiden vycení zuby, už zase lidské, nemá dost sil na svou beta přeměnu, couvne. Instinktivně se bojí o svého bratra. Ethan je jenom kousek od zkolabování. Nedostatečná strava, nedostatek spánku, nulový pack-bonding, neustálé shazování a momentální únik od smečky je oslabilo natolik, že se neuzdravují tak rychle, jak by měli.

Deucalion si všimne, v jak špatném stavu jsou. Kali se s nezájmem snaží uzdravit co nejrychleji, nedívajíc se ani na svého alfu ani na dvojčata. Pokud chce další alfa samce, za ní ať nechodí. Ona štěňata netrénuje. Deucalion jako by věděl, nad čím jeho second přemýšlí.

"Klid, Kali, tihle jsou mnohem nadanější než ty."

Kali sykne a šlehne nehezkým pohledem po obou chlapcích na zemi.

"Zavolej mi sem Enise, drahá… tohle bude potřeba odnést z lesa," přikáže jí Deucalion.

"Enis už dřevo na oheň nanosil," prskne Kali.

"To je důvod, proč jsem tě sundal z té větve, moje," broukne Deucalion slastně. "Najdi Michaela. Mám lepší nápad, jak naložit s jeho schopnostmi…"

Tentokrát je to Kali, komu se rudě rozzáří oči. Nesnáší Michaela. Je tak slabý a patetický…! Otočí se na patě a zmizí, zatímco Deucalion zůstane u zraněných dvojčat. Jen pro potvrzení své teze přejede drápem po svém zápěstí tak, aby stružka krve nebyla tlustší než oko jehly, a nechá dvě kapky dopadnout na Aidenovu ránu na tváři.

Zacelí se nejen ta rána, ale i rána na Ethanově čele.

Ethan se dotkne místa, kde ještě před chvílí byla rána. Teď však byl dokonale zahojen. Aiden mu věnuje starostlivý pohled, ale když vdí, že je jeho dvojče v pořádku, vrátí se zpět k pozorování Deucaliona. Ruce má obtočené kolem svého bratra. Nemůže toho udělat moc. Nemůže mu nijak pomoc, kdyby byl Ethan napaden, ale alespoň může dát druhému chlapci zdánlivý pocit bezpečí.

"Vy dva jste neuvěřitelně zajímaví tvorečci, že?" zapřede s úsměvem alfa.

Ani jeden mu neodpoví. Muž ani nečeká odpověď. Z těch dvou prakticky prýští strach. Může dokonce slyšet jemné šustění trávy pod chvějícími se dvojčaty. O zběsilém tlukotu jejich srdcí nemluvě.

Ethan vydá tichý sten. Je mu zima a nemůže zastavit třes rukou. Aiden téměř neslyšně zavrní. Jen vibrující hruď proti hrudi jeho bratra. Snaží se Ethana utišit, ale marně.

"Tiše," nakáže Deucalion trochu ostřeji než je nezbytně nutné.

Chlapci se okamžitě schoulí do sebe v očekávání fyzického násilí. Když na ně někdo z jejich smečky použije tenhle tón, většinou znamená to bolest.

"Já nestrpím slabochy," odříká pomalu alfa.

Jak je vidět, to Aidenovi dodá odvahu. Nebo možná, přesněji řečeno, ho to dopálí.

"Co nám chcete udělat?"

Deucalion semkne rty, jako by nevěděl, jak se vyjádřit. A Aiden si není jistý, jestli je skutečně slepý nebo ne. Ethan se ani nepohne čistě proto, že se bojí, že by tím vyvolal nechtěnou reakci u Deucaliona. Ten si odkašle a zvedne se, s nezájmem se rozhlédne po lese, a když promluví, zní to formálně.

"Ani jsem se nepředstavil, viďte, odpusťte tu nevychovanost. Jsem ten, který vás udělá silnějšími. Vstávejte a pojďte se mnou. Nesnáším, když musím někoho vyzývat dvakrát."

Vstanou, jak jim je řečeno, a ačkoli netuší, proč to dělají, skutečně ho následují. Aiden pozorně sleduje Kali, zatímco Ethan zkoumá Deucaliona. Drží se tři kroky za nimi, ne zcela uzdravení, přesto se soustředí na jakékoli náznaky nebezpečí, které by jim mohly hrozit.

Ethan drtí bratrovu ruku v těsném sevření a částečně se mu schovává za zády. Jakákoli vlkodlačí pýcha z něj už byla dávno vymlácena Samuelem a Carlem.

"Jak dlouho už žijete se svou smečkou?"

Aiden se s otázkou v očích ohlédne po svém dvojčeti. To vypadá stejně zmateně jako on.

"Odjakživa," promluví tiše starší chlapec.

"Takže jste se už narodili jako vlkodlaci?"

"A-ano."

"Co vaši rodiče?" Deucalion jim nevěnuje ani pohled.

"Nevíme. Mámu asi zabila smečka a táta utekl. Asi," dodal Aiden.

Tak moc chtěl zpomalit a dát Ethanovi šanci si vydechnout. Věděl, že jeho bráška byl vyčerpaný. Těžké dýchání, neustávající zběsilý tlukot srdce a zastřené oči byly jasným důkazem, že je Ethan na pokraji svých sil. Ani jejich vlkodlačí schopnosti jim teď nebyly k ničemu. Potřebovali si odpočinout. Jenže jak to tak vypadá, nic takového je v nejbližší době nečeká. A podle Deucalionova úsměvu nejspíš už nikdy. Kali vede slepce poměrně rychlým krokem a taktně se dělá neviditelnou, její ego sraženo k nohám svého alfy.

"Možná jste se měli rozloučit, než jste od nich utekli…" mlaskne slepec.

Dvojčata neřeknou ani slovo. Dojdou beze slova k velkému domu nad městem, vejdou a Deucalion jim ukáže směrem nahoru. Jdou, na nic se neptají. V chodbě v prvním patře stojí neznámý vlkodlak - Aiden už-už cení zuby, ale muž jen pohyne bradou ke dveřím jednoho z pokojů, projde okolo nich a zamíří do přízemí.

Ethan otevře dveře - obyčejná místnost. Dvě postele, nějaký nábytek, velké okno, skříň, další dveře, vedoucí do koupelny.

V domě je ticho.

"Aidene?" zašeptá váhavě Ethan.

Starší chlapec se podívá na svého brášku. Přitáhne si ho k sobě a jemně ho pohladí po zádech. Tole je možná jejich poslední noc spolu. Třeba je ti cizí vlkodlaci zabijou ve spánku, i když je to dost šílená představa. Mohli to s nimi skončit už tam v lese. Stejně si ale nemohl pomoct a pořád přemýšlel nad tím, že smrt je už blízko.

"Pojď," zatáhne ho k posteli. "Využijeme příležitosti. Vyspíme se dokud můžeme a pak... pak prostě počkáme a uvidíme co se bude dít."

Ethan nevypadal moc přesvědčeně.

"Nic horšího už se nám stejně stát nemůže," šeptl Aiden, protože nechtěl, aby ho vlkodlaci slyšeli.

Druhý chlapec přikývne a zaleze si pod peřinu. Aiden rychle vklouzne za ním a okamžitě kolem něj obtočil paže.

Zvláštní. Je jim teplo, přikrývky jsou čisté a měkké. Kdyby tu nebyl ten neústupný pocit napětí a strachu, možná by si to i užívali. Takové pohodlí totiž už dlouho nezažili. Bylo jim někdy dovoleno spát v něčem tak luxusním? Už si ani nepamatovali. Možná dokonce nikdy…? Stulí se těsně k sobě a Aiden bratra mimoděčně políbí na tvář a Ethan vděčně přivře oči, nuzzling his face to Aiden's.


Ráno, nebo spíš pozdní dopoledne, je přivítá zataženou oblohou. I přes depresivní atmosféru si ani jeden nemůže pomoct a užívat si všechny ty malé radosti, dokud ještě můžou.

Ethan vykoukne z peřin.

"Asi bychom měli jít k nim."

Aiden ho konejšivě pohladí po vlasech.

"Asi jo. Neboj se. Když nás do teď nezabili, tak to nemůže být o nic horší než doma."

Ethan si tím sice není tak jistý, ale i tak přikývne.

Společně se vyhrabou z přikrývek a vyrazí směrem, kde tuší obývák. Cestou na nikoho nenarazí a ani nikoho neslyší, což je zvláštní.

"Štěňata?"

Oba nadskočí, když se za nimi ozve mužský hlas. Aiden si okamžitě stoupne před svého bratra.

Muž je vysoký, svalnatý a na tváři má takový zvláštní úsměv. Ani ne krutý, prostě zvláštní.

"Hey. Jsem Ennis. Deucalion mi řekl, ať se o vás dvě škvrňata postarám. Pojďte za mnou. Určitě máte hlad."

Ani jim nedal šanci odpovědět a vyšel z místnosti. Dvojčata ho váhavě následují. Zatím je jen jeden, zbytek cizí smečky tu není, takže jejich situace nevypadá tak zoufale. Jen před jedním alfa vlkodlakem - jo, tenhle je taky alfa - by snad zvládli utéct.

Muž jim nevěnuje pozornost, zatímco si něco dělá u kuchyňského pultu. Po chvíli se k nim otočí a kývne na ně.

"Sedněte si a pusťte se do toho."

Počká, až si bok po boku sednou na rozvrzané židle a postaví před ně misky s vločkami a mlékem.

Ethan se s překvapením podívá na svého bratra, který pro změnu pozoruje dospělého vlkodlaka s otázkou v očích.

"Tak honem. Až budete hotoví, přijďte do obýváku. Projdu s váma pravidla, která budete dodržovat, zatímco tu budete bydlet."

Aiden drkne do bratra a rychle se začne ládovat. Ethan ihned napodobí. Kdoví, kdy budou moci jíst příště. Co nejtišeji dojedí a odnesou nádobí do dřezu. Chvíli váhají - umýt nádobí, nebo co nejrychleji jít za Alfou…?

Rozhodnou se pro nádobí. Co nejtišeji a co nejrychleji. Ennis, že? Čeká v pokoji. Pokyne jim, aby se posadili, a chlapci se na sebe zase nejistě podívají.

"Sednout."

Oba tentokrát okamžitě poslechnou.

"Deucalion se rozhodl si vás nechat. To znamená, že od teďka budete cvičit a vyvíjet své schopnosti pro pozici alfy, kterou obdržíte, jakmile tak Deucalion rozhodne. Uděláte všechno, co vám kdokoli z této smečky přikáže. Bez protestů, bez řečí. Pokud neuposlechne rozkaz nebo budete dělat problémy, budete potrestáni. Pokud zaútočíte na člena smečky, přijdete o ruku. Nemusíte uklízet nebo podobné věci, které jste byli zvyklí dělat pro svou smečku. Většinou se stěhujeme tak často, že úklid ani není potřeba. Uděláte cokoli, co bude nutné pro ochranu vašich packmates a oni udělají to samé pro vás. Je všechno jasné?"

Dvojčata přikývla.

"Ale nezapomeňte na jednu věc: Jediný, kdo vás může potrestat, je Deucalion. Od nikoho jiného tresty nepřijímejte. Chovejte se slušně a s respektem a ostatní jsou povinni chovat se tak i k vám. Jste jedinými betami smečky, ale budete trénování na pozice Alfy, proto se s vámi bude i tak jednat."

Oba rázně přikývnou, ačkoli jsou zmatení. Byli právě povýšeni z Omegy na Bety? A budou Alfami? Oba? Jak?! Přesto se na jedinou otázku nezeptají. Mají konečně možnost žít jako normální součásti smečky, což si rozhodně nehodlají pokazit.



***


Trénink je tvrdý. Nejen to, někdy jdou do postele s více modřinama a zloninama než když byli se svou původní smečkou, ale nestěžují si. Nikdy si nestěžují. A to proto, že mohou cítit, jak sílí. Jak jsou den ode dne rychlejší, silnější, krvelačnější.

Jejich nová smečka je zatím ani jedinkrát nepotrestala. Neměla k tomu důvod. Dvojčata vědí, že se jim dostalo jedinečné příležitosti, a za žádnou cenu si jí nechtějí nechat ujít. Jejich schopnost sdílet jedno tělo se stala jejich druhou přirozeností a nyní jí využívají při každém zápasu. Dokonce i Kali, expert na boj na blízko, má s nimi problém. Sice se jen málokdy stane, že by ji porazili, ale i tak je to výrazné zlepšení. Už to nejsou ty dvě slabé omegy, se kterými ostatní vymetají podlahu. Ne. Teď se můžou rovnat alfám.

O pár měsíců později přijde den D. Den, kdy oba dostanou svou pozici alfy. Deucalion jim zadal jasné instrukce, jak se má co dít a nechal je, ať si už poradí sami. Pousmál se tím svým způsobem. Řekl jen: "Je čas."

Dvojčata vědí, kde se jejich původní smečka nachází. Nebyli nijak opatrní a nesnažili se o změnu místa. Zabili, kdo je objevil. Snad přeměnili i pár dalších, aby nahradili pozice dvojčat. A teď, shlížejíce dolů na jejich bývalé obydlí, plné těch kurevských hovad, které jim provedly věci, na které ani jeden už nikdy nechce myslet - cítí, jak se jejich žílami prohání adrenalin jen při myšlence na následující události.

Jsou silní. Mnohem silnější, než jací kdy doufali, že budou. Nikdy nepředpokládali, že by mohli dosáhnout takové úrovně. Podívají se na sebe, chytí se za lokty a naučeně, bez problému a nějak velké bolesti splynou v jedno obrovské tělo.

S klikou se neobtěžují, dveře rovnou vykopnou, protože být v alfa smečce - a především v přítomnosti Kali a Deucaliona - je naučilo teatrálnosti.

Jakmile vejdou dovnitř, vypukne panika. Některé omegy prchají. Mladí chlapci a dívky s ranami a modřinami po těle utíkají při prvním pohledu na monstrum. Po nich ale dvojčata nejdou. Ne. Jdou si jen pro ty zvrácené stvůry.

Při pohledu na vyděšeného Carla vypustí hluboký řev, až se otřásají stěny. Ten zbabělec je zahnán do kouta a nemá, kudy by utekl. Třese se a pažemi si kryje obličej. To skutečně věří, že mu to pomůže? Užívají si to. Zabíjení jeho trvá dlouhé minuty a minuty. Mučí ho, oslepí ho, trhají jednu končetinu po druhé. A Samuel? Oh. Jejich alfa zakusí víc, než jde slovy popsat. A dvojčata nezastaví ani jeho rozpůlení. Trhají jeho maso, užívají si tekoucí krev a trýznění jeho těla. Všechny bety, které se kdy odvážily vztáhnout na ně ruku.

Zbrocení krví uprostřed roztrhaných kusů mrtvých těl zařvou nejhlasitěji, jak mohou. Je to hluboký řev o tak nízké frekvenci, že to vyplaší zvěř z blízkého lesa. Jejich oči se zbarví doruda, jako by odrážely barvu všude okolo nich.

Jen pro ten pocit, jen pro tu náhlou sílu, jakou jejich těla najednou oplývají, se rozběhnou za mladinkou betou, která nestihla utéci. Chytí ji, mladou ubohou betu, ale nezabijí ji. V zubech ji dotáhnou jako dárek Deucalionovi. Dost živou na to, aby se ubohá beta snažila i přes zlámané končetiny odplazit pryč.

"Ah, jak vidím, naši chlapci úspěšně dokončili misi," zapřede Deucalion, když se oba ukáží s mladou betou. "Výborně. A dokonce jste si přivedli novou kamarádku."

Aiden ji hodí Deucalionovi pod nohy.

"Dárek. Pro tebe."

"Ale chlapci, nemuseli jste se tak namáhat. Ale když už jste se obtěžovali..."

Deucalion odloží slepeckou hůl, přiklekne si k chvějící se betě a vezme její tvář do dlaní.

"Mladá. Tak mladá," šeptá tiše.


Pomalu obtočí jednu ruku kolem jejího pasu, drápy zajede pod oblečení, kůži až na maso a ještě hlouběji. Obtočí prsty kolem páteře a jediným pohybem jí kompletně vytrhne z těla společně s lebkou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scudl007 Scudl007 | 28. listopadu 2013 v 14:08 | Reagovat

Přiznejte se, že jste koukali na Predátora :D Nádherná povídka :*

2 Enari Enari | E-mail | Web | 28. listopadu 2013 v 14:11 | Reagovat

[1]: Ach ne! Keigh oni to poznali!
Actually, Keigh je v tom nevinně. To trhání páteří jsem tam narvala já, takže... ehm... sorry? Vážně je to tolik vidět?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama