Prchejte... Enari si chce vylejt srdíčko

31. března 2013 v 23:07 | ~Enari

... Enari má srdce? LOL
A je to oficiální - jsem blbá kráva bez smyslu pro humor, asociální koza bez špetky taktu a do pekla volající kurva, která by měla být ráda, že přežila dětství.


Všechno co dělám se snažím dělat pro rodinu. Když je v rodině rozepře, tak se jí snažím zahnat, když někoho v rodině něco nasere, tak se ho snažím uklidnit, povzbudit ho nebo mu nějak pomoct, protože věřím, že rodině je vždy a za všech okolností na prvním místě. Jak to dopadá? Nemůžu si ani sednout do obýváku a vést normálni konverzaci s rodiči. Proč? Možná proto, že už se mezi sebou nahádali dost a teď asi nastal ten správný čas, aby přenesli svou frustraci na někoho jiného. Na myš nemůžou - ta by je argumentech trumfla, na psa nemůžou - je moc starej a hluchej, tak zbývám já. Nevadilo by mi to. Jednou za čas každej ujede, ne? Když je někomu těžko a má starosti, tak je přirozené, že to nějak ventiluje a občas se na někoho utrhne. Ale to to vážně muselo bejt celou mou pubertu a teď se to ještě zhoršit?

Když jsem tu jmenovala ty zvířata - můj táta má svou myšku očividně radši než vlasní děti. Tohle je jeho druhá. Když ta první umřela, tak břečel. Když mě odváželi do nemocnice s podezřením na infarkt, "Nebul. Klid Boženo nebo to bude ještě horší." (mé jméno není Božena, ale otec mě tak oslovuje)

Když jsem s někým v křížku, tak se snažím přednést své argumenty a za těmi si stát, ale když je po všem a jsem sama jen se svými myšlenkami, začínám zpochybňovat své důvody proč jsem co udělala a řekla. Ke konci se začnu cítit provinile a ať ta druhá osoba udělala cokoli, jakoli mi ublížila, tak jí to odpustím a sama sobě začnu spílat. Zdá se mi, jako bych prohrála všechny hádky, jako bych nikdy neměla pravdu, jako bych vždycky já byla ten důvod proč se něco špatného stalo. "Kdybych udělala tohle, všechno by dopadlo lépe. Kdybych držela hubu, nemusela se ta hádka odehrát. Kdybych spolkla svou pýcha a prostě byla zticha, tak by všechno bylo v pořádku."

Proč to tu píšu? Sice jsem proti poskytování tak osobních informací na internetu, ale já to prostě musím nějak upustit. Nemám kamarády v reálném životě. Nemám nikoho, komu bych to řekla.
Jako malej capart jsem milovala lidi. Když maminka někam šla, tak mě vždycky musela brát sebou, protože jsem se moc ráda potkávala s lidmi. Nevadilo mi, že to byli dospěláci, prostě jsem si kecla na zadek a užívala si jejich společnosti. Byla jsem potichu a jen poslouchala jejich konverzacím, kterým jsem tehdy nerozuměla...
Pak přišla základní škola a dlouhých devět let šikany. Už na prvním stupni jsem se naučila vyhýbat lidem. Nezáleží na tom jak moc říkají, že Vás mají rádi, nakonci Vám vždycky podrazí nohy a s ostatními se budou smát Vašemu neštěstí.
Ve druhé třídě jsem měla "kamaráda". Naše mamky se znaly, takže jsme trávili spolu spoustu času. Vždycky jsem si s ním e škole chtěla hrát, ale on mě pokaždé odstrčil. Nevadilo mi to. Byl to kluk a v tomhle věku si kluci vždycky hrají s klukama, tak jsem o přestáckách seděla v lavici a jen se dívala jak si hraje. Jenže když se ukázalo, že mě polovina třídy nesnáší, tak se ten kamarád ke mě automaticky otočil zády. Plivl mi do tváře zatímco se mi celá třída smála.
Čtvrtá třída, přešla jsem do třídy pro výtvarně nadané. Nové tváře. Stará písnička. Asi to bylo kvůli mému vzhledu, nebyla jsem nijak pohledná ani tehdy ani teď, možná je to taky kvůli té jizvě na tváři, ale důvodů mlže být plno.
Byla tam jedna holka. Podmanila si jak učitele, tak spolužáky. Byla chytrá, hezká, výřečná, holky ji měly rády. A ona mě nesnášela. Když jsem se pokusila jí přesvědčit, aby o mě přestala rozšiřovat nesmysly, vrazila mi facku. Udělala to před celou třídou a ta se mi zase smála. Deja vu.
Prostě jsem se naučila si od lidí držet odstup.
Když mi bylo asi tak 12 let každý den před spaním jsem si přála, abych umřela. Takhle jsem usínala asi dva roky.
Tahle holka pak se mnou pokračovala na druhý stupeň. Už mě znala a věděla co na mě platí a nebála se to naučit ostatní. Věděla o mé arachnofóbii a toho také dost často využívala. Netrvalo to dlouho a vše bylo při starém. Ale měla jsem štěstí. Učitelé na druhém stupni ti holku nefavorizovali tak jako tomu bylo na prvním stupni a trochu jí srazili hřebínek.
V osmičce jsem si konečně našla kamarádku. Neznaly jsme nazájem svá mobilní čísla ani den narozenin, ale mluvily jsme spolu o přestávkách, seděly jedné lavici a pomáhaly si s učivem. Nikdy jsem nebyla u ní doma a ona zas u mě.
Když byl konec roku potkala jsem deváťáky, kteří šly slavit. Měly s sebou kameru, aby si poslední den natočily. Když šly kolem mě jeden z nich mě chytl a začal pokřikovat na toho druhého "Ty vole dělej! Toč to!" Na ta slova nezapomenu.
A pak přišla devítka a tehdy začalo pravé peklo. Přišla k nám nová holka z Klokánku. Dokázala oblbnout každého a přiznám se, že s počátku se jí to dařilo i u mě. Myslela jsem, že se jí dá věřit. Považovala jsem jí za kamarádku. Neuplynulo mnoho času a díky ní jsem skončila v ředitelně a snažila se dostatečně věrohodně vysvětlit proč mám zjizvené ruce. Ona mě to naučila. "Předveď, co v tobě je," a podala mi nůžky. Dokázala zmanipulovat kohokoli. Než ten den skončil, měla jsem minimálně 30 ran. Ten pohled, když se na mě dívala matka nikdy nezapomenu. Nejdřív mě ošetřila a řekla ať to nedělám a já jí slíbila, že už se to nestane. Druhý den všichni ve škole věděli, že jsem magor, který si ubližuje. Ta holka, která to zavinila a všude roznesla, se mi vysmála do očí.
Byla jsem frustrovaná. Neměla jsem si kde vybít zlost a navíc se blížil konec školy a s ním přestup na střední. Hrozně sem se bála. Ten nápor se nedal vydržet. Tak jsem začala se sebepoškozování. Teď si uvědomuji, že to bylo jen olání o pomoc. Nikdy jsem o tom, co dělo ve škole neřekla a všechno jsem to v sobě dusila. Tak moc jsem chtěla všechno říct mamince, ale současně jsem jí nechtěla ranit a tak jsem mlčela. Doufala jsem, že na ty jizvy příjde a začne se pídit po tom co se stalo až nakonec odhalí vše, čím jsem si musela projít.
Když na to nakonec přišla byla ze mě zklamaná a jak jizev přibývalo, tak jí docházela trpělivost. Jednou jsem se před rozbrečela a objala jí. Chtěla jsem jí všechno říct, každou blbost kvůli které jsem se vítila špatně, ale ona mě odstrčila. Asi byla překvapená. Prý co to se mnou je. Mlčela jsem. Já svou matku miluju. Nechtěla jsem, aby ze mě byla zklamaná. Začala vyhrožovat, že mě odvede k psychiatrovi. Nenáviděla jsem se.
Jsem šťastná, že střední přišla tak brzy po všech těch událostech v devítce. Lidi na střední byli úplně jiní než na základce. Dokonce mě zvali na párt! Jasně, že jsem nešla. Nechtěla jsem se s nima přátelit, ale byla jsem jim vděčná za každé malé gesto, kterým mě uznali jako někoho, kdo mezi ně patří.
Můj nelastní bratr s náma dlouho žil a ani o něm se nedá říct, že by mě měl rád. Jeho druhá nevlastní sestra (se kterou nejsem nijak pokrevně spjatá), ta je skvělá. Je milá, hodná, krásná. Pokaždé, když vidím ty dva se loučit tak se obejmou. Tohle my dva už dlouho neudělali. Pro něj jsem jen hloupá kravka, kterou má omotanou kolem prstu.
Přestala jsem se vídat s rodinou, bratrance jsem neviděla už pár let. Prostě je nechci vidět. Když jsem byla malá můj polobratr, bratranec a sestřenice si ze mě dělali vždy legraci. To je ale normální, jsou minimálně o pět let starší než já, takže je přirozené, že nejmladší jde z kola ven. Nikdy jsem jim to neměla za zlé. Jen je prostě nechci vidět. Tohle "sociální chování" jsem se už dávno odnaučila.

Rodiče nesnáší, jak pořád dřepím u netu, ale co jiného mám dělat? Jít ven? Sama? Nikdy. S někým? Kdo by se mnou šel? Jediná holka o které jsem si myslelam, že je má kamarádka se ani neobtěžovala dostavit na smluvenou schůzku. Stála jsem tak jako věrnej pes, přes hodinu v dešti. Když jsem jí konečně zavolala na mobil, abych se zeptala, kde je ani mi nezvedla telefon. Když jsem to zkusila několikrát, tak si vypla mobil, abych jí nerušila. To by bylo v pořádku. Možná měla něco důležitého... ale nemohla se mi aspoň ozvat, když už dokončila tu práci? Nemohla se ozvat další den? Nebo za týden? To jsem vážně tak bezvýznamná, že jí nestojím ani za jeden telefonát? Věřila jsem, skutečně jsem věřila, že ona je to čemu se říká kamarádka.

Očividně je to má vina. Něco ve mě prostě dráždí lidi kolem.

Jediné, co teď chci je si najít nějakou práci, abych mohla rodičům nějak finančně pomoct. Přemýšlet takhle o budoucnosti je trošku depresivní, protože vím, že si nikdy nenajdu přítele/přítelkyni a příbuzní si o mě začnou šuškat, že jsem stará panna. Nikdy nebudu děti. Zase budu dělat ostudu rodičům.

Říkám to tu, protože chci, aby někdo konečně věděl co se stalo. Je mi jedno, že si budete myslet, že jsem blbá emo kráva, která si furt jen stěžuje. Tady, na internetu, je to jedno, takže se nemám čeho bát, když to tu řeknu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hunith Hunith | 31. března 2013 v 23:31 | Reagovat

V tomto tě i celkem chápu. Moje základní škola byla strašná. Nesnášela jsem tělocvik. Tam mě mohli nejvíce ponižovat a zesměšňovat.
Působíš na mě jako milá zábavná holka - i když tě znám jen přes blog - a i když to není moje věc nejraději bych všem co tobě nebo mě ublížili nakopala zadek.
Hlavu vzhůru a drž se přijdou i lepší dny :)

2 Luczaida Luczaida | E-mail | Web | 1. dubna 2013 v 2:40 | Reagovat

Já teda taky nejsem nějak extra hezká, ale tohle mě nikdy nepotkalo. Je mi líto lidí, kterým se tohle děje a obzvlášť třeba tobě, když tady na blogu vidím, jak skvělá jsi holka.
Nechápu lidi, kterým dělá dobře neštěstí ostatních a taky nechápu tvoje rodiče, kteří přes ty hádky nevidí tebe.
Není nic na tom, když jsi pořád na internetu. Dělá to jistě hromada dalších lidí a určitě se jim nestalo zdaleka něco tak příšernýho jako tobě. A nikdo nemá právo tě nutit se někam začlěňovat nebo něco podobnýho, když o tobě nic neví...
Když se lidi v tvým okolí neumí chovat, nezaslouží si tvoji přítomnost a ty se bez nich taky umíš určitě dobře obejít.
Držím ti palce, ať najdeš dobrou práci a máš se už jen líp :-*

3 Venira Tori Venira Tori | 1. dubna 2013 v 13:01 | Reagovat

Nemělo by se to psát ani říkat, ale já ti mohu napsat, že...vím přesně jak se cítíš. Velkou část toho máme společnou... Teď tu sedím 30 minut nad těma dvěma větama a nevím co dál napsat. Nejraději bych tě pozvala na sklenku, vypovídat se a na odchodu bych se tě zeptala, zda přežiješ obejmutí.

4 Syrinox Syrinox | Web | 1. dubna 2013 v 13:31 | Reagovat

Jak bylo řečeno, i když by se to nemělo říkat, taky vím, jak se cítíš. Alespoň z jedné poloviny. Na základce jsem měla peklo a self-harming mi taky není cizí. Upřímně, vždycky jsem se sama sebe ptala, co těm lidem dělá tak dobře, když si můžou kopnout do někoho, kdo už má očividně dost. Mám několik teorií, ale nevím, zda jsou správné.
Každopádně, vím, že se to lehce říká, ale cheer up x)Neslibím ti, zda bude líp, protože tomu často sama nevěřím a bulíky na nos nikomu věšet nechci, ale přeju ti, aby se ti vedlo líp. Základ je neztrácet naději, jak ji jednou totiž pustíš, hledá se potom strašně těžko...

Nechci působit jako klišé, ale... You're not alone x) Tady ne x)

5 S c a r s S c a r s | Web | 1. dubna 2013 v 21:32 | Reagovat

Bylo mi do breku, když jsem ten článek četla a pořád je mi z něj úzko. Je až neskutečný, jak šikana dokáže člověku posrat důvěru v lidi a člověk se s tím jen těžko vyrovnává. Moje základka vypadala podobně. Šikana od půlky třídy a šikana od vyšších ročníků. Naštěstí ale pro mě, jsem měla malou partu lidí, na kterých mi záleželo a doufám, že i jim záleželo na mě, a tak jsem se pokaždé podrželi, když se něco dělo. Sama jsem sebepoškozováním neprošla, ale řada lidí z mého okolí ano. Nebudu lhát, protože nevím jaké to je. Ale znám ten pocit, když nevíš na koho se obrátit. Sice jsem tam měla svou malou partu lidí, ale bolelo o tom i jen mluvit a nikdo se o tom beztak nechtěl bavit, takže to nakonec bylo, jako kdybych v tom byla úplně sama. Na střední se ale všechno změnilo. Jsem za to ráda. Neříkám, že si tam musíš hned najít nejlepší kamarádku, ale sbližovat se s nimi ti jenom prospěje. Věřím, že když člověk tolikrát už spálil, je těžký se zase někomu otevřít, ale zeptej se sama jestli ti vyhovuje být sama. Mě osobně dost ano, ale čas od času se sejdu s kámoškou, ale nijak zvlášť to nevyhledávám. Pokud však chceš být ve společnosti někoho jiného, zkus je víc poznat a trávit s nimi víc času. Jít s nima jen ta hoďku ven přece nemůže uškodit ;) A hlavně ještě jedna věc. Nevzdávej se. On ti to tady možná řekne každý, ale věř mi. V pátek jsem vrátila z pohřbu mladýho člověka, který to vzdal a myslím, že nikdy nezapomenu na uplakané obličeje jak jeho rodiny, tak i jeho kamarádů. Byl to jeden z těch lidí se kterými jsem na základce bavila a který tu šikanu nesl nejhůř. Vážně to za to nestojí.

6 Enari Enari | E-mail | Web | 2. dubna 2013 v 13:59 | Reagovat

Děkuji všem za vlídná slova. Je povzbuzující vědět, že nejsem sama. Hodně jste mi pomohly a zvedly náladu. Moc Vám všem děkuji, sestřičky.

Je až z podivem, že všechny, které potkala podobná minulost, jsou nyní v naší gayfreak branži, nemyslíte? Že by šikana na školách prospívala našemu kolektivu co se týká počtu členů?

Každopádně se mi moc ulevilo, když jsem se Vám svěřila a mé srdce pookřálo z těch laskavých slov, jimiž jste mě poctily.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama